Reklama
 
Blog | [email protected]

Jak to bylo opravdu s vzkříšením Krista?

Pokud lidé vnímají určité zásadní věci nesprávně a podle toho se pak ve svém životě řídí, musí nutně kráčet nesprávnou cestou, na jejímž konci je čeká tragédie. A přesně tak je tomu také s pohledem na vzkříšení Krista. Víra křesťanů totiž v tomto případě nekoresponduje se zákony univerza, to jest s tím, jak ve skutečnosti vstal Ježíš z mrtvých.

Křesťané věří, že vstal ve svém hrubohmotném, fyzickém těle. A toto své přesvědčení potvrzují třeba katolíci na každé mši, kde se ve vyznání víry (Credo) modlí: „Věřím ve vzkříšení těla a v život věčný“. Věří tedy, že stejně, jako podle nich vstal Ježíš ve svém fyzickém těle, stejně také oni vstanou z mrtvých ve svém současném, fyzickém těle, a v něm budou žít věčně.

Zkusme však nyní podrobit jejich víru hlubšímu zkoumání a polomu si otázku: Je možné fyzickému a materiálnímu tělu člověka projít přes zamčené dveře? V evangeliích je totiž zaznamenáno, že když se učedníci po smrti Krista tajně setkali, ve strachu před židy zamkli za sebou dveře. A jak se začali modlit, najednou se mezi nimi objevil jejich Mistr.

Mnozí jistě namítnou, že Ježíš dělal během svého života mnoho zázraků, takže něco takového by pro něj nemělo být problémem. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že zázraky, které dělal Pán, byly ve skutečnosti zcela jiného charakteru, než se lidé domnívají. Nešlo totiž o žádné činy libovůle, ale o přísně zákonitý děj. Vše se vždy dělo v dokonalém zohlednění zákonů, na jejichž základě funguje univerzum. Ať už jde o zákony fyzické, nebo o zákony duchovní. Obojí byly do podstaty fungování stvoření vloženy samotným Stvořitelem. A jeho Syn Ježíš zvlášť zdůrazňoval, že na Zemi nepřišel žádné zákony rušit, ale naopak naplňovat. Proto se narodil jako člověk, proto byl podroben hladu, žízni, únavě, i všemu ostatnímu, čemuž je podroben každý z nás ve fyzickém těle.

A to tedy znamená, že pokud nikdo z lidí nemůže projít do místnosti přes zdi, nebo přes zamčené dveře, nebylo to možné ani Ježíšovi v hrubohmotném těle, respektujícím fyzikální zákony jeho Otce.

Ale pozor! Je velmi jednoduché a snadné procházet přes zamčené dveře v těle jemnohmotném! A právě v tomto jemnohmotném těle vstal Ježíš Kristus z mrtvých! Právě v tomto jemnějším těle mu bylo možné po čtyřiceti dnech vystoupit na nebesa tak, jak ho viděli jeho učedníci, aby nakonec, v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté, Boží podstatě se znovu sjednotil s Bohem Otcem, po pravici jehož kraluje na věčné věky.

No a jedině tímto způsobem, jakým byl vzkříšen Kristus a vystoupil na nebesa, jedině tímto způsobem může být vzkříšen a vystoupit na nebesa každý člověk, který žije podle jeho učení! To znamená, že také on bude po své fyzické smrti nejdříve vzkříšen v jemnohmotném těle, aby v něm pak začal pozvolna stoupat k výšinám, a nakonec, aby v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo a vstoupil ve své čisté duchovní podstatě do blízkosti Nejvyššího. Do jeho království nebeského! Do věčné říše Ducha!

Neboť do království Ducha je možné vstoupit pouze duchu člověka! Vždyť přece fyzické, materiální a hrubohmotné tělo je jenom z prachu země a na prach se nakonec také obrátí.

Proto je nesmírným neštěstím, pokud lidé věří, že budou k životu věčnému vzkříšení ve svém hrubohmotném těle, a v tomto zásadním omylu se neustále utvrzují, jako třeba katolíci v modlitbě vyznání víry. To však musí mít za následek, že si tito lidé po fyzické smrti odnesou své přesvědčení také do jemnohmotnosti. A jejich mylné přesvědčení je bude zadržovat od skutečného duchovního vzestupu. Nedovolí jim totiž stoupat k výšinám Ducha, ale bude jich stále držet pouze tam, kde očekávají splnění svého vzkříšení. Čili v blízkosti nejhrubší hmoty.

Pohnout se dál a odpoutat se z dosahu nejhrubší hmotnosti však budou moci jedině tehdy, pokud se zbaví svého chybného přesvědčení. Ale to bude nesmírně těžké, protože tak se to přece modlili na každé mši a takto je to učili nimi respektovány, duchovní autority.

Svým dlouhodobým setrváváním v blízkosti nejhrubší hmotnosti se však vystavují velkému nebezpečí. Nebezpečí definitivního zániku vlastní osobnosti! Vše hmotné je totiž podrobeno vzniku a zániku. Neboť tak, jak vznikne naše fyzické tělo a potom zanikne a promění se v prach, tak se stane i s tělem zvířete i s každou rostlinou. Ale stejně to dopadne i s naší planetou, s naší sluneční soustavou, ba dokonce i s jemnohmotnými světy, obydlenými lidskými dušemi. A proto bude muset být podrobeno zániku také každé vědomé lidské já, které se nedokázalo včas odpoutat od hmoty a zůstalo s ní svázané. Svázané buď prostřednictvím různých omylů a dogmat, kterým křečovitě věří, nebo prostřednictvím různých materialistických vášní, žádostí a sklonů, od kterých se nedokáže odpoutat.

Uniknout osudu rozkladu hmoty může jen ten, kdo dokáže zrealizovat své vlastní vzkříšení z hmoty tak, jak nám to svým vzkříšením ukázal Kristus.

To znamená, že pokud bude na Zemi žít, myslet a jednat v souladu s učením Spasitele, po fyzické smrti začne ve svém jemnohmotném těle okamžitě stoupat na nebesa, aby v nejvyšších výšinách odložil i jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupil do království Ducha, které je věčné, a proto v něm už nic nepodléhá vzniku ani zániku tak, jak je tomu ve hmotném, nebo v jemnohmotném světě.

Vzkříšení Ježíše Krista a jeho nanebevzetí musí být proto poznáno tak, jak k němu opravdu došlo a jak to koresponduje se zákony univerza, vloženými do něj jeho Otcem nebeským.

Kdo ale tyto věci odmítá poznat, kdo se křečovitě drží omylu, protože tak ho to učí duchovní autority, odnese si svůj omyl se sebou na takzvaný druhý svět. A pokud svůj omyl ani tam nedokáže prohlédnout a zříci se ho, stane se mu nakonec záhubou a zničením, protože ho bude neustále zadržovat v blízkosti nejhrubší hmoty až do chvíle, kdy se hmotné světy začnou hroutit sami v sobě. A konečný zánik hmotnosti, to jest její hrubohmotné i jemnohmotné části, bude pak nevyhnutelným zánikem každé osobnosti, která v hmotnosti z jakéhokoliv důvodu uvízla, a nedokázala se od ní včas odpoutat a uniknout do bezpečí království nebeského.

Názvosloví:

Hrubohmotnost: Fyzická a materiální realita, v níž se nacházíme v současnosti.

Jemnohmotnost: Jemná materiální realita, do které odchází naše vědomí po fyzické smrti. Křesťané ji nazývají očistcem.

Jemnohmotnost má mnoho úrovní a každý se dostane do takové, která přesně odpovídá mravní a duchovní výši jeho osobnosti. Existují jemnohmotné úrovně nízké, totožné s takzvaným peklem a jemnohmotné úrovně vysoké, plné radosti a ušlechtilosti. Přesto to však stále není nebe, ani takzvaný ráj. Jsou to jen vysoké úrovně jemnohmotnosti.

Ráj, nebo duchovní říše: Nachází se nad hmotností, konkrétně nad její jemnohmotnou částí. Dostat se do ráje může jen člověk, který se ve vysokých jemnohmotných úrovních zušlechtí natolik, že může odložit i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupit do ráje

Celé je to velmi podobné tomu, jako když na zemi fyzicky zemřeme. Tím dochází k odložení našeho fyzického těla a našemu vzkříšení v jemnohmotnosti, nebo na takzvaném druhém světě. Stejně tedy také ve vysokých úrovních jemnohmotnosti, po svém maximálním zušlechtění odložíme i své jemnohmotné tělo a prožijeme vlastní vzkříšení v říši Ducha. A právě toto naše vzkříšení z hmoty do věčné říše Ducha je skutečným smyslem celého našeho bytí.

Poslední soud: Čas začátku přirozeného rozkladu hmotného univerza, a to jak jeho hrubohmotné, tak i jemnohmotné části. Kdo se do této doby z jakéhokoli důvodu nedokáže odpoutat od materie a vstoupit do věčné říše Ducha, odsuzuje sám sebe k zániku v nezbytně následujícím, rozkladném procesu hmotného světa.

Reklama