Reklama
 
Blog | fortis@atlas.cz

O smutných omylech v duchovní oblasti

Kdo se trochu hlouběji zajímá o duchovní souvislosti života ví, že člověk se na zem nerodí pouze jednou. Přichází sem víckrát, a to jednak proto, aby odložil své staré chyby a viny, a jednak proto, aby se právě zde na zemi mohl výraznějším způsobem duchovně posunout nahoru. Znalost o opětovných příchodech člověka na zem byla do pátého vatikánského koncilu běžně rozšířena také mezi křesťany, a toto poznání je až dodnes přirozenou součástí všech východních náboženství.

Nicméně během staletí se do něj vneslo několik omylů a pokřivení. Jedním z nich je přesvědčení, že možnost duchovního vývoje prostřednictvím opětovných příchodů na zem je nekonečná a bude trvat do doby, kdy člověk nedozraje až natolik, že se z koloběhu zrození vysvobodí.

To je však omyl! Toto je jeden z velkých a zásadních omylů, rozšířených mezi přívrženci reinkarnace, který bere mnohým lidem důvod pro urychlené nastoupení cesty vlastního, osobního, duchovního vzestupu, protože přece nemusí nikam spěchat. Vždyť času je dost!

Až se tedy jednou dokonale nasytím všech radovánek pozemského života, pak, někdy v daleké budoucnosti přijde čas, kdy také já začnu se svým osobním duchovním vzestupem – uvažují mnozí.

Ale položme si zásadní otázku: jak může být koloběh zrození v hmotnosti nekonečným, pokud je existence naší planety časově ohraničená? Vždyť Země tak, jako kdysi vznikla, musí jednou zaniknout. A to platí také pro Slunce, jako i pro všechny planety a hvězdy v naší galaxii.

Doba trvání veškeré hmoty je tedy omezena, a proto duchovní vývoj v hmotnosti nemůže být časově neomezený! A ani samozřejmě není! No a vážnost současné doby spočívá v tom, že se stále více přibližujeme k této osudné hranici!

Skutečnost je totiž taková, že pokud nezrealizujeme svůj duchovní vývoj do stanoveného času, naše nezralá osobnost bude zničena. Zničená proto, že školou pro dosažení duchovní zralosti je hmotnost. A hmotnost podléhá koloběhu vzniku a zániku. A do této hmotnosti nepatří jenom hmotný svět, viditelný našim okem, ale také jemnější úrovně, do kterých odchází lidská duše po smrti. Jedině pokud vstoupíme do duchovní říše jako plně zralé duchovně osobnosti, jedině tam budeme v bezpečí, protože se dostaneme mimo dosah hmoty.

V evangeliích můžeme najít množství zmínek, potvrzujících, že jednou přijde doba, kdy budou od sebe definitivně oddělení dobří od špatných, nebo jinak řečeno, zralí od nezralých. Čili ti, kteří stihli včas završit svůj duchovní vývoj od těch, kteří to nestihli. Viz například podobenství o pěti rozumných a pěti nerozumných pannách, aneb zmínku o dvou lidech, kteří budou vedle sebe ležet na jedné posteli a jeden z nich bude vzat, zatímco druhý se ponechá. Nebo třeba vážná slova o době, kdy andělé sklidí železnými srpy úrodu lidských duší na pozemské pláni a pšenici shromáždí v Pánových sýpkách, zatímco plevy spálí v ohni. A takto by se dalo pokračovat.

Mnozí si však řeknou: no dobře, i když je možnost našeho duchovního vývoje časově omezená, naše zem tu ještě přece bude miliony let. Takže času je opravdu dost.

Žel, to je pět jeden z mnoha omylů. Času, a zvláště v dnešní době, nemá nikdo z nás nazbyt! Proč?

Neboť miliony, ba miliardy lidí zůstávají po své smrti celá staletí a tisíciletí uvězněni v různých záhrobních světech a úrovních. Bloudí v nich, vzdáleni Světlu a Pravdě, aniž by stoupali vzhůru. No a z důvodu jejich bloudění, vzdáleného Světlu a Pravdě může dojít k jejich další inkarnaci na zemi, až o stovky, nebo tisíce let. Nebo k ní nemusí dojít vůbec.

Pokud se tedy v evangeliích říká, že čas je již blízko, je to míněno právě z takovéhoto, mnohem širšího, celkového pohledu. Z pohledu, zahrnujícího nejen život na zemi, ale také časové období, strávené v záhrobních úrovních mezi jednotlivými inkarnacemi, které mohou trvat celá tisíciletí. Pokud se na to začneme dívat takto uvědomíme si, že času opravdu není nazbyt, a že mnohým se proto může vskutku stát, že svůj duchovní vývoj nedokážou včas završit. Že jejich nezralá osobnost bude muset být proto stržena do rozkladu veškeré hmoty, neboť se nedokázala včas vymanit z koloběhu zrození a najít útočiště ve věčné duchovní říši, nacházející se nad hmotou, která nepodléhá vzniku a zániku.

Časové omezení, určené k uskutečnění našeho duchovního vývoje, visí tedy nad námi jako Damoklův meč. Lidé si toho musí být vědomi a měli by se podle toho zařídit, protože zde jde o celé jejich bytí!

A proto je v dnešní době pro lidi mnohem užitečnější pravda o tom, jakými věci opravdu jsou, i když je tato pravda vážná, až hrozivá, jako mylné uklidňování o možnostech nekonečného vývoje ve stále dalších a dalších inkarnacích, které nejsou vůbec reální.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama