Reklama
 
Blog | fortis@atlas.cz

Pravá víra!

Pravá víra není ani katolická, ani evangelická, ani islámská, ani buddhistická. Kdo se na věc dívá takovýmto způsobem je na velkém omylu. Pravost víry spočívá pouze ve vážnosti a opravdovosti přístupu člověka k jeho vlastní víře. Pokud k ní přistupuje s důsledností a poctivostí, musí jej nakonec přivést ke Stvořiteli, protože toto je přece cílem každé víry.

V čem však spočívá zmíněná vážnost, důslednost, poctivost a opravdovost přístupu k pravdám vlastní víry?

V schopnosti a ochotě podrobit je nekompromisnímu zkoumání prostřednictvím svého cítění! Prostřednictvím svého citového prožívání! Neboť ani ta nejlepší víra neznamená nic a je člověku k ničemu, pokud zůstává jenom něčím naučeným. Pokud nezasáhne jeho cítění. Pokud nezasáhne jeho citové prožívání, protože jen takto se mohou pravdy každé víry stát nedílnou součástí osobnosti člověka a jeho trvalým duchovním majetkem.

Prázdná forma a formalismus ve víře jsou její výsměchem. Pouze a jedině skutečná opravdovost a nejhlubší citová angažovanost zde něco znamená. Vše ostatní, čemu chybí cit, neznamená nic. Je to duté a úplně bezcenné.

Člověk tedy musí najít odvahu podrobit vlastní víru důslednému prozkoumání svým cítěním. Musí být vůči ní absolutně citově poctivý, co znamená, že nemá slepě přijímat jako pravdu to, s čím se jeho cítění nemůže plně ztotožnit. Pokud totiž odmítne nějaké věroučné pravidlo proto, že se s ním citově neztotožňuje, je to mnohem poctivější a čestnější přístup, jako kdyby přijal úplně všechno, avšak bez citového ztotožnění. V prvním případě to můžeme nazvat poctivostí a opravdovostí, zatímco v druhém případ jde o obyčejné pokrytectví.

Člověk má věřit pouze tomu, s čím se může plně vnitřně ztotožnit! S čím se citově ztotožnit nemůže, má to prozatím odmítnout a následně hledat, jak to tedy s danou věcí opravdu je. Má být schopen hledat pravdu ve vztahu k této věci až do té doby, dokud s ní nenajde plné citové ztotožnění. Neboť člověk musí být ve své víře živý a ne pouze formálně a bezmyšlenkovitě přijímající.

Proč se ale máme ve vztahu k vlastní víře, ale také ve vztahu ke všemu ostatnímu v našem životě spoléhat především na své cítění?

Protože čistý cit je hlasem našeho svědomí! Protože čistý cit přichází z nejhlubšího jádra naší osobnosti! Protože čistý cit je hlasem naší nejvnitřnější podstaty, která je schopna neomylně rozlišovat nejen mezi tím, co je dobré a co špatné, ale také mezi tím, co je pravdivé a co nepravdivé.

Pokud by člověk kráčel svým životem cestami, které mu ukazuje jeho čisté cítění, vše by bylo úplně jinak. Pokud by se lidé ve všech svých rozhodnutích řídili čistými city, kvalita jejich života a kvalita mezilidských vztahů by byla mnohem vyšší.

Ale žel, člověk při rozhodování většinou potlačuje vlastní čisté cítění a přehlušuje jej svým rozumem a rozumovými argumenty. Člověk sice vždy jasně CÍTÍ, jak to má udělat, ale vzápětí rychle zasáhne jeho rozum, a on si nakonec řekne: ale vždyť já to přece jen udělám nakonec takto. To „takto“ znamená, jak to chce rozum. A pak dochází k problému, zklamání, nebo dokonce k neštěstí, protože člověk nedal na svůj první dojem, čili na své čisté cítění, ale podlehl argumentaci rozumu.

Pamatujme proto, že bychom se vždy měli řídit podněty svých čistých citů. Rozum má sloužit k tomu, aby poslouchal a uskutečňoval tyto podněty. Jedině tak tomu musí být, aby se člověk stal konečně člověkem. Aby nebyl chladnou, bezcitní a rozumovou kreaturou se všemi, tomu odpovídajícími důsledky tak, jak je tomu dosud. Jak je tomu ve vztazích mezi lidmi a ve společnosti dnes, když poslouchají více svůj rozum, jako své cítění.

Kdo se tedy chce vyvarovat mnoha zbytečných starostí, problémů, nebo dokonce utrpení a bolesti, ať se od nynějška vždy řídí pouze svým čistým citem.

Aby však člověk mohl hlas svých čistých citů jasně a ostře vnímat, měl by se snažit udržovat čistým svůj vnitřní život. Jeho myšlení by tedy mělo být čisté a ušlechtilé tak, jak je čistou voda horského jezera, přes kterou vidět až na dno. Svou čistotou a ušlechtilostí by se náš vnitřní život měl stát podobným průzračné vodě, přes kterou bez problémů dohlédneme až na dno své duše. Až do jádra vlastní bytosti, odkud k nám zaznívá hlas čistých citů. Hlas citu, neomylně nám ukazující správný směr i na těch nejspletitějších cestách našeho bytí. Tento hlas poslouchejme a bude se nám ve všem dařit, protože pak budeme schopni jasně a ostře rozlišit pravdu od lži, správné od nesprávného a dobré od špatného.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama