Události, které se na nás hrnou poslední roky, vyvíjejí velký tlak na naši psychiku. Nejdříve to byl covid a opatření proti němu. A teď je to válka na Ukrajině.
Každý se s tlakem událostí vypořádává po svém, přičemž mnozí jsou nuceni volat na linku důvěry, nebo využít pomoci psychologů, či psychiatrů.
V článku se zaměříme na dva extrémně protichůdné postoje, zajímané lidmi ve vztahu k současnému dění. Podrobněji si je popíšeme a ukážeme si, jaké by mohlo být ideální řešení.
Prvním základním postojem je postoj většiny lidí, kteří ve snaze být v obraze a mít přehled absorbují velké množství informací. Ale protože válka na Ukrajině je věc negativní, má ustavičný příliv negativních informací negativní dopad na jejich psychiku. A lidé ani nevědí jak a pomalu se přepadávají do deprese, strachu, úzkosti, obav, nebo hněvu, nevraživosti, či nenávisti.
Tyto negativní pocity a emoce nás vnitřně zatěžují a tlačí dolů, což se projevuje pocitem tíhy na duši. Vnější negativní dění nás je totiž schopno vtáhnout do sebe podobně, jako vtahuje černá díra do sebe vše, co se dostane do její blízkosti. Pokud nějaké objekty v blízkosti černé díry překročí určitou hranici, začnou jí být nasávány a už jim není pomoci. Černá díra je doslova spolkne.
A podobné je to také s neustálým přísunem negativních informací, které se dnes na nás valí. Překročíme-li v tom určitou hranici, doslova nás to spolkne a zamává to s naší osobností, na základě čehož se stáváme depresí trpícími pacienty v psychiatrických ambulancích, nebo lidmi, trpícími slepou nenávistí a pomstychtivostí.
Jako extrémní reakce na takovýto negativní dopad na naši psychiku se vyprofiloval postoj zcela opačný. Spočívá v odstřihnutí se a odříznutí se od současného negativního dění s cílem uchránit si svůj vnitřní klid a svou vnitřní harmonii. Takoví lidé neposlouchají rozhlas a nedívají se na televizi. Vědomě se snaží zůstat zaměřeni jen na věci dobré a pozitivní. V určitém slova smyslu se stávají jakýmisi novodobými poustevníky, kteří se vzdálili od vnějšího světa a zůstávají naladěni pouze směrem ke Světlu. V některých duchovně orientovaných skupinách na facebooku se to například projevilo tak, že tam během pandemie bylo zakázáno zveřejňovat příspěvky o covidu. A teď, během války na Ukrajině, je tam pravděpodobně zakázáno zveřejňovat příspěvky na toto téma, čehož účelem je vyhnout se negativitě a zůstat v pozitivním naladění.
Je ale takový přístup správný? Máme být opravdu jen jakýmisi skleníkovými rostlinami, důkladně oddělenými a chráněnými před všemi vnějšími povětrnostními vlivy? Nepřišili jsme snad na naši zemi proto, abychom prožívali všechno, co se na ní děje? Abychom k tomu byli nuceni zaujmout nějaký postoj, a aby se právě takovýmto způsobem formovala naše osobnost a dozrával náš duch?
Jak to tedy má být ve skutečnosti?
Je to snadné! Třeba se řídit pravidlem zlaté střední cesty. Umění života totiž spočívá v umění spojování se s vnějším světem a zároveň v odpojování se od něho.
Nemáme být skleníkové rostliny! Máme vědět, co se děje. Máme pátrat, která strana má blíže k pravdě a dobru. A tuto stranu máme podpořit. A máme také pátrat, na které straně je lež, nespravedlnost a pokrytectví, a vůči této straně se máme vyhranit.
Druhou stranou mince však je, že když cítíme, že všechno to vnější dění začíná na nás příliš doléhat a začíná narušovat naši vnitřní harmonii, je třeba se od burácení vnějších událostí dokázat včas odpojit, abychom se nedostali do jejich vleku. Aby nás s sebou nestrhli a do sebe doslova nevtáhly.
V první řadě je proto třeba dávat pozor na to, aby v našem nitru ustavičně vládla pohoda, mír, klid a harmonie. Můžeme ji najít a obnovit si ji například v přírodě.
Zadruhé je třeba dbát na to, abychom v sobě nesli radost. Radost z nejobyčejnějších věcí, které jsou zdarma. Radost z nového dne, z krásy přírody, z přítomnosti svých nejbližších, ze zdraví, nebo z chuti pracovat a něco tvořit.
Zatřetí je třeba v sobě pěstovat důvěru. Důvěru v dobro a v to, že všechno bude nakonec dobré. Důvěru ve Stvořitele a v jeho pomoc. Důvěru v to, že každý, kdo se ze všech sil snaží o dobro a ušlechtilost, bude nutně chráněn silou nejvyššího Dobra.
A ve čtvrté řadě je ještě třeba pěstovat vděčnost. Vděčnost za všechno, čeho se nám dostává. Vděčnost za život a celé naše bytí. Vděčnost, směrovanou vzhůru ke Stvořiteli, jako k dárci všeho, čeho se nám dostává.
Našemu světu a dokonce ani sobě samým nepomohou lidé, naplnění depresí, strachem, obavami a úzkostí. Ani lidé naplnění hněvem, nenávistí, zlobou, nevraživostí a pomstychtivostí, protože všechno toto jsou těžké negativní emoce, které budou nás samotné i náš svět pouze zatěžovat a tlačit dolů do ještě větší negativity.
Našemu světu i sobě samým pomohou jen lidé, naplnění harmonií, radostí, důvěrou a vděčností. Jedině s takovým vnitřním naladěním je možné zajímat správné postoje k problémům společnosti a následně je správným způsobem řešit. Takovým vnitřním naladěním zároveň tkáme neviditelné vlákno směrem ke Světlu, abychom jeho prostřednictvím mohli být my osobně, ale i celá naše země ke Světlu stále více přitahováni.
Nedejme se tedy strhnout událostmi a nedejme se pohltit jejich negativitou. Nesnažme se ale od nich ani natrvalo odříznout a izolovat, protože jsme zde proto, abychom prožívali vše, co se kolem nás děje, a tímto prožíváním má dozrávat naše osobnost.
Staňme se mistry života, schopnými pohybovat se ve středu mezi uvedenými dvěma extrémy, řídící se principem zlaté střední cesty, na které ať nás trvale doprovází pouze harmonie, radost, důvěra a vděčnost.
A pak se temnota začne ztrácet a Světlo začne na zemi stále více zářit.
)