Příznivci Slovanství tvrdí, že už dávno před příchodem křesťanství na naše území jsme měli svou vlastní, vysoce rozvinutou duchovnost a kulturu, které dokonale vyhovovaly slovanské duši a velmi pozitivně rozvíjely osobnost jednotlivce i celé společenství.
Současní příznivci Slovanství proto vnímají křesťanství jako záměrnou indoktrinaci tehdejších Slovanů, s cílem odstavit je od vlastní, původní kultury a duchovnosti, a tím zabránit jejich rozvoji a rozkvětu.
Závěr je jednoduchý: Pokud má slovanský svět rozkvést a plně se rozvinout, musí se zbavit své indoktrinace křesťanstvím a vrátit se k vlastním, původním kořenům. Čili ke své původní duchovnosti a kultuře. A tento názor je pak logicky pramenem velké antipatie a ostrého odporu vůči všemu křesťanskému.
Je ale něco takového vůbec reálné? Vždyť slovanský svět je už po celá staletí, ba až dodnes neoddělitelně spojen s křesťanstvím. Je proto ještě vůbec možný nějaký návrat k našim dávným kořenům, které jsou historicky a časově velmi vzdáleny? Které jsou zamlženy a často postaveny pouze na domněnkách a přáních.
Máme tedy snad opravdu zavrhnout křesťanství a zaměřit se na své dávné duchovno? Nebo naopak, máme spíše zavrhnout dávné Slovanství a pevně se přimknout ke křesťanství? Jako téměř vždy, i v tomto případě je pravda pravdou zlaté střední cesty. Abychom ji pochopili, ukažme si to na následujícím příkladu:
Člověk nežije na zemi pouze jednou, ale vrací se sem vícekrát, aby zde mohl postupně dozrávat k duchovní dokonalosti. Náš současný život, čili naše současné sociální, rodinné, ekonomické, zdravotní, nebo jiné poměry jsou vždy dokonalým a spravedlivým souhrnem všech našich předchozích pozemských životů. Naše současnost je tedy vždy jakousi souhrnnou esencí všeho toho, čím jsme byli v minulosti, a co si na základě ní pro sebe zasloužíme.
Mnozí lidé chodí za různými jasnovidci, schopnými nahlížet do minulých životů, aby se dozvěděli, kým byli, co všechno udělali a jaký dopad to má na jejich současnost.
V přirozenosti bytí je však tato znalost záměrně ukryta a proto si nic nepamatujeme. Je to zbytečné, protože duchovní koncentrát všeho si neseme hluboko vepsán do své duše. Je nedílnou součástí naší osobnosti, ale také nedílnou součástí našich vnějších poměrů, v nichž jsme nuceni žít.
Člověku nepřísluší vrtat se takovýmto způsobem ve vlastní minulosti, protože vše, co potřebujeme pro svůj další osobnostní a duchovní rozvoj se skrývá jedině v současnosti. Ta je klíčová, protože je průsečíkem minulosti i budoucnosti. Neboť naše současnost odpovídá přesně tomu, jak jsme jednali, mysleli, mluvili a jaké hodnoty jsme uznávali v minulosti. A naše budoucnost bude odpovídat přesně tomu, jak v současnosti jednáme, myslíme, mluvíme a jaké máme hodnoty.
Současnost je klíčová! Minulost už totiž byla a její ovocem je současnost. Budoucnost teprve bude a o tom, jaká bude rozhoduje současnost. Výsledkem je poznání, že člověk má žít tím nejintenzivnějším způsobem právě tady a teď. V nejaktuálnější současnosti.
No a něco podobného platí i ve vztahu k Slovanství a křesťanství. Naše současnost, v níž žijeme je totiž souhrnem všeho, čím jsme v minulosti prošli. Je souhrnem naší dávné slovanské minulosti, ale také naší minulosti křesťanské. Oba tyto duchovní proudy formovaly a zformovaly náš osud do takového stavu, v jakém se právě dnes nacházíme.
Náš další všestranný rozvoj spočívá v pochopení toho, kde se dnes nacházíme a čím vším jsme prošli. A o to, čím jsme prošli se můžeme opřít a můžeme z toho čerpat. To nás může vnitřně posilovat, avšak vždy musíme stát pevně právě v současnosti a prostřednictvím zdolávání její výzev se máme dále duchovně, osobnostně a lidsky posouvat dopředu.
Z tohoto hlediska pak snadno pochopíme, že pokud nám někdo říká, abychom se vrátili k našim slovanským kořenům a zbavili se křesťanství, je to nesmysl, protože v minulosti jsme si prošli jedním i druhým, ať už to bylo dobré, nebo špatné. Esence všech těchto našich prožití napomáhala utvářet charakter naší osobnosti. A to dokonce bez ohledu na to, zda jsme dnes věřícími, nebo ateisty.
Jediným správným postojem je proto tvořivě integrovat oba výše zmiňované duchovní proudy a nechat se z nich inspirovat tím nejlepším, nejpodnětnější a nejušlechtilejším, co se v nich nachází.
Měli bychom proto mít v úctě všechny duchovní a kulturní podněty dávného slovanství a stále se jimi inspirovat. Měli bychom však mít v úctě i všechny duchovní a kulturní podněty křesťanství a čerpat z nich inspiraci pro své jednání. Ale měli bychom být zároveň vnitřně otevřenými také všemu novému a podnětnému, co nás může duchovně a osobnostně posunout nahoru.
Člověk musí být pouze bdělý, aby dokázal oddělit zrno od plev. Aby byl schopen vybrat ze všeho pouze to nejvyšší, nejvznešenější a nejinspirativnější. A já osobně jsem přesvědčen, že dokonce také islám v jeho čisté a nemilitantní podobě v sobě skrývá mnoho podnětného a inspirujícího.
Velké neštěstí však spočívá v tom, pokud se někdo začne úzkoprse orientovat pouze na jediné a všechno ostatní začne potírat. Typickým příkladem je právě islám. Ten se tímto způsobem změnil na nesnášenlivé náboženství jediné pravdy, která má proto právo potřít všechno ostatní. A to jakýmkoliv způsobem! Třeba i násilím.
Všimněme si však, že příznivci Slovanství dělají přesně totéž. Samozřejmě, ne v podobě tak nesnášenlivé. Ale v podstatě i oni prohlašují, že naše původní duchovno a naše původní kultura jsou pro Slovany jedinou správnou cestou a všechny ostatní cesty považují za falešné. A žel, takto uvažují i mnozí stoupenci křesťanství, podle kterých se celá a absolutní pravda nachází jedině u nich.
Zrnka pravdy jsou však více, nebo méně roztroušené ve všech duchovních snahách, duchovních proudech a náboženstvích na zemi. Někde je těchto zrnek více a jinde méně, přičemž každý člověk, vážně usilující o vlastní duchovní a osobnostní vzestup je může najít, duchovně využít a inspirovat se jimi. Problém je ale v tom, že zrnka pravdy jsou častokrát smíchány s různými omyly, názory, chybami, dogmaty, nebo úmyslným zaváděním.
Moudrý člověk je otevřen všemu inspirativnímu, co k němu přichází, ať už je to odkudkoliv. Nemoudrý člověk však, pokud najde něco hodnotného, upne se většinou pouze na to, přičemž nevědomky přijme také omyly, se kterými je to hodnotné vinou lidí smíšeno, a toto vše spolu začne považovat za jedinou pravdu. A na základě ní pak popírá vše ostatní, odsuzuje to a bojuje proti tomu.
Moudrý člověk je člověkem syntetického poznání. Moudrý člověk je schopen rozlišovat skutečně hodnotné od nehodnotného, ať to už pochází odkudkoliv. Nemoudrý člověk je však člověkem úzkoprse upnutým pouze na jediné. Nemoudrý člověk je neschopný oddělit to hodnotné od nehodnotného ve vlastním učení, a zároveň neschopný rozpoznat skutečné hodnoty také v něčem jiném.
Pro všechny ty, kteří se chtějí stát opravdu moudrými mohu doporučit knižní dílo „Ve Světle Pravdy“. Jde v podstatě o dokonalou syntézu toho nejhodnotnějšího, co se nachází v nejznámějších duchovních směrech, počínaje křesťanstvím, duchovnem starých Řeků, Římanů, Germánů, Slovanů, Védskou moudrostí, a tak dále. A toto všechno spolu dohromady, očištěno od lidských omylů je obrazem velké, jediné Pravdy, jejíž částečky a útržky byly lidem zprostředkovány v různých dobách a v různých náboženstvích.
Na závěr ještě třeba zvlášť zdůraznit důležitou věc. Součástí našeho univerza je velký boj dobra se zlem. V něm stojí na jedné straně síly dobra a na druhé straně síly zla. Je však nesmírnou tragédií, pokud se síly dobra, stojící proti zlu, které chce zničit lidské duše i celou naši planetu, tříští vzájemně mezi sebou tím, že například přívrženci Slovanství vystupují nenávistně vůči křesťanství, že přívrženci Véd zatracují křesťanství, a zase křesťané na oplátku odsuzují slovanské duchovno i Védskou moudrost.
A to vše namísto toho, aby stoupenci toho nejlepšího, nejhodnotnějšími a nejvznešenějšího z moudrosti dávných Slovanů, z moudrosti Védského poznání, z křesťanství, z buddhismu, z islámu a jiných duchovních směrů vytvořili jednotnou frontu a železnou bariéru vůči šířícímu se zlu, které chce nás všech spolknout a zničit. A to duchovně i fyzicky.
A možná právě proto je samotným zlem záměrně vnesen rozkol mezi různými směry duchovně orientované lidí. A žel, ti do této pasti všeobecné nevraživosti skočili a užírají se navzájem.
Jak se říká, není možné vstoupit dvakrát do téže řeky. Jako národ i jako jednotlivci jsme již v současnosti úplně někde jinde, než jsme byli v dobách dávných Slovanů. Už prostě není možné vrátit se zpět k naší původní slovanské duchovnosti a zahodit vše ostatní, co přišlo potom a co do našich duší vtisklo nesmazatelnou pečeť. Každý současný Slovan má proto své kořeny nejen v dávné slovanské kultuře, ale také v křesťanství. A zbavovat se jednoho, nebo druhého je jakoby jsme stromu odsekávali jeho kořeny.
Není to jenom špatné, škodlivé, ale také nereálné. Vždyť jen například zkuste přesvědčit těch pět set tisíc slovenských křesťanů, kteří se, jak sem se dočetl, zúčastnili nedávné pouti v Levoči, aby se odvrátili od křesťanství a navrátili ke svým dávným slovanským kořenům.
Samozřejmě, že můžeme mít mnohé výhrady vůči křesťanské církve, jakož i vůči mnohému špatnému, co různí jednotlivci, nebo skupiny lidí, skrývající se za křesťanské ideály v celé historii lidstva napáchali. Faktem však zůstává, že současní křesťané přece jen představují určitý protipól vůči různým společenským, lidským a morálně destruktivním snahám, které dnes probíhají v Evropě a kterým je křesťanství s jeho tradičními hodnotami rodiny a morálky trnem v oku.
PS. Příčiny nenávisti ze strany příznivců Slovanství, ale i jiných názorových proudů mohou být velmi hlubokého charakteru. Mohou třeba pocházet z velmi negativní osobní zkušenosti v jednom z minulých pozemských životů, kdy dotyčná osoba, stojící na pozicích původní slovanské duchovnosti byla právě kvůli svému přesvědčení tehdejšími stoupenci křesťanství krutě mučena, nebo připravena o život, což se velmi hluboko zapsalo do její duše. No a v novém, současném životě na zemi se to pak z podvědomí aktivovalo do podoby odporu, až nenávisti vůči křesťanství.
Takový člověk se však nemá neustále utápět v nenávisti a šířit ji! Naopak, má postupně dospět k odpuštění v pochopení, že za křesťanství se vždy skrývali zkažení lidští jedinci, kteří jeho vznešené ideály pouze zneužívali pro své vlastní, sobecké a zištné záměry. A za těmito svými cíli neváhali jít doslova přes mrtvoly.
Ale křesťanství, to jsou přece i tisíce čestných, prostých lidí, kteří usilovali a usilují o reálný život v souladu s jeho vznešenými ideály. Jedině oni vždy byli a stále zůstávají pravými křesťany, přičemž jakákoliv nenávist, namířená i proti ním hraničí až s hloupostí a je hlubokým nepochopením více rozměrnosti života.
)