Malým je ten, kdo zná jenom malé cíle! Velikost našich cílů a ideálů nás dělá velkými a naopak, malost našich cílů a ideálů nás dělá malými. Člověk totiž formuje sebe sama, ale také své okolí do podoby toho, jaké vysoké, nebo naopak nízké jsou jeho ideály.
Pokud tedy člověk věří pouze hmotě a pouze ve hmotu, formuje sám sebe i své okolí do podoby života, jaký žijeme v současnosti. Do podoby života plného závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, chamtivosti, nečestnosti, zištnosti, nespravedlnosti, nemravnosti, zkaženosti, zvrhlosti, duševní plytkosti, a tak dále, a tak dále.
Pokud by ale člověk skutečně věřil ve Stvořitele jako v nejvyšší Ušlechtilost a uctíval by ho ušlechtilostí vlastního bytí, už dávno bychom žili život naplněný spravedlností, čestností, ohleduplností, lidskostí, nezištností, mravností a harmonií.
Žel, pro moderní lidi dneška víra ve Stvořitele mnoho neznamená. Přesněji řečeno, neznamená pro ně téměř nic. Vůbec netuší, jak by ho měli milovat a je jim to v podstatě ukradeno. Láska celé jejich osobnosti totiž patří něčemu jinému. A sice hmotě! Tu milují, tu uctívají a té se klanějí!
Do všeho současného materialistického bláznovství však znějí Kristova slova, hovořící o tom, co je ve skutečnosti pro každého člověka nejdůležitější: „Miluj Hospodina, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou“.
Dnešní člověk si však s těmito slovy neví rady. Neví co znamenají a neví, jak je zrealizovat.
Avšak v konečném důsledku je přece jen určitým způsobem chápe a rozumí jim! A to právě prostřednictvím svého, materialismem pokřiveného odrazu, který tak důvěrně známe a ve svých životech naplňujeme. Pokřivený, materialistický odraz výše zmíněných Kristových slov totiž zní: „Miluj pouze hmotu a všechny její požitky! A to celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou.“ Tomuto už všichni dokonale rozumějí! Právě podle tohoto totiž uvažují a jednají, a podle tohoto si zařídili celý svůj život.
Jen se podívejme na současného materialistu, který má rád život a má rád všechny nepřeberné možnosti, které mu nabízí. Jeho dny jsou naplněny prací, ale také mnoha požitky, které si penězi za svou práci dokáže zajistit. Toto absolutně pohlcuje a zaměstnává celý jeho vnitřní život, a samozřejmě i ten vnější. Všechno toto je však pouze hmota, kterou dotyčný člověk takovýmto způsobem bezvýhradně miluje.
Co je však více? Stvoření, nebo Ten, co ho stvořil? Zformované nebo Ten, co všechno zformoval?
Co je dominantnější? Co je podstatnější? Co je hodné větší pozornosti? Co je hodné větší úcty a lásky?
Náš zájem, naše pozornost a naše snažení mohou patřit i materii, ale mnohem větší zájem a mnohem větší pozornost by měla patřit Tomu, kdo stojí nad materií.
Můžeme mít rádi život ve hmotnosti se všemi jeho radostmi a možnostmi, ale mnohem více máme mít rádi samotného Tvůrce a udržovatele tohoto života.
Stvořitel a věci jím stvořené jsou totiž dva základní prvky bytí, avšak nesmírná tragédie a nesmírná malost lidí spočívá v tom, že tuto elementární dvojrozměrnost života zredukovali pouze na jeho materiální část.
Materiální realita byla vytržena z velkého, celkového kontextu bytí. Lidé se omezili pouze na hmotné a takovýmto způsobem se oni sami stali omezenými. Omezenými hodnotově i osobnostně! Omezenými lidsky i duchovně! A ve svém omezeném vnímání reality nutně vytvářejí věci tomu odpovídající. Věci, a dokonce i myšlenky pouze materialisticky omezené a zploštělé. No a tento, námi úzce omezený svět, se nám stal realitou, v níž žijeme.
Ale lidé jsou ve své nejvnitřnější podstatě jako ptáci, jejichž křídly je rozměr úcty a lásky vůči Stvořiteli. Jelikož jsme však svá křídla přestali používat, zakrněla nám a my jsme ztratili svou přirozenou schopnost létat. Pohybujeme se proto už jen po zemi a svět výšin, přístupný pouze volnému letu nám zůstává nepřístupný. Tak nepřístupný, že jsme už dokonce ztratili i víru, že něco takového vůbec existovalo a existuje.
Jedině láska a úcta ke Stvořiteli nám totiž může dát nadhled nad hmotou. Může povznést naši mysl, naše vědomí i naši duši k výšinám, odkud už hmotu nelze vnímat jako něco dominantní, ale jen jako něco podružné. Jako něco, co můžeme a máme plnými doušky využívat, ale naši mysl, naše vědomí a naši duši to nesmí nikdy plně ovládnout.
Pokud ale lidská bytost ztratí úctu a lásku ke Stvořiteli, ztrácí tím zároveň také patřičný nadhled nad hmotou. A to hmotné ji pak plně pohltí a zotročí. A to až do takové míry, že člověk nakonec uvěří, že nic jiného neexistuje. Že hmota a její požitky jsou vším a na ničem jiném nezáleží. Že duchovno a existence Stvořitele je jen fantazie a výmysl.
Náš svět učinil z nepatrnosti hmoty velikost a ze skutečné velikosti, stojící nad hmotou pohádku a nesmysl. A v tomto tragickém hodnotovém omylu prožije většina obyvatelstva celý svůj život. Tomu také plně odpovídá jejich lidská, osobnostní a duševní kvalita.
Nesmírná ubohost, nízkost a malost proto vane z dnešních lidí téměř na každém kroku. Vane ze všech jejich slov a rozhovorů. Je trvale přítomna ve všem jejich životním snažení a ve všech jejich činech. Bije do očí i při jejich zábavě a trávení volného času.
A nemohou na tom nic změnit ani nejmodernější mobily a tablety, ani značkové oblečení, ani nejnovější modely aut, ani atraktivní dovolené a plné peněženky. Neboť i přes vlastnictví všeho tohoto je až zarážející děsivá materialistická ubohost, jakmile lidé otevřou ústa a dají tak nestrannému pozorovateli nahlédnout do svých duší.
A k takové, až lidsky nedůstojné devalvaci a osobnostní degeneraci došlo proto, že celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou milujeme pouze to hmotné a materiální. Místo toho, abychom se stali skutečně lidsky velkými a hodnotnými tím, že celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou budeme milovat jedině Pána, svého Boha.
A to konkrétně tak, že se budeme snažit žít podle jeho Vůle, podle jeho Zákonů a v duchu nejvyšších a nejušlechtilejších ctností. Jedině pro takovéto lidi byl stvořen hmotný svět a jedině takoví lidé budou smět v budoucnu využívat všech jeho darů, možností a radostí.
)