S nezvratností zániku hmotného světa, ve kterém žijeme, je neoddělitelně spojena nezvratnost posledního soudu. Přibližuje se doba, která rozdělí ostrou půlicí čárou všechny lidi na dvě skupiny.
Na ty, co z vlastní vůle zůstanou podrobeni rozkladu hmoty, aby v ní nakonec zanikli a na ty, co se naopak dokáží včas povznést z hmotnosti do království nebeského.
A povznést se tam dokážou proto, že byli schopni splnit určitá kritéria. Těch kritérií je více, ale my si nyní řekněme jen o těch nejdůležitějších. Vnitřní, jakož také vnější postoj k nim bude totiž při posledním soudu znamenat pro jedny povznesení do věčné říše ducha, zatímco pro druhé věčnou záhubu v nezbytném rozkladu všeho hmotného.
Tato nejdůležitější kritéria byla jasně, prostě, jednoduše a úderně pojmenovaná v evangeliích. Zde je jejich volně tlumočena a mírně zmodernizovaná podoba:
V těch dnech shromáždí andělé velké zástupy do blízkosti soudní stolice Páně. Jedni budou stát po její levici, zatímco druzí po její pravici. A pak se ozve mocný hlas ke všem, co stojí po pravici soudní stolice Páně:
„Pojďte ke mně, blahoslavení? Neboť byl jsem hladový a dali jste mi jíst! Žíznil jsem a dali jste mi pít! Byl jsem bez šatů a oblékli jste mě! Byl jsem nemocný a navštívili jste mě! Byl jsem u vás zaměstnán a dali jste mi spravedlivou mzdu! Byl jsem v nouzi a pomohli jste mi! Byl jsem slabý a ochránili jste mě!“
A oni se ho zeptají: „Pane, ale kdy jsme tě viděli hladového a dali jsme ti jíst? Kdy jsme tě viděli žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy si byl bez šatů a oblékli jsme tě? Kdy si byl nemocný a navštívili jsme tě? Kdy si byl ty u nás zaměstnán a dali jsme ti spravedlivou mzdu? Kdy si byl v nouzi a pomohli jsme ti? Kdy si byl slabý a ochránili jsme tě?“
A on jim odpoví: „Amen pravím vám, co jste učinili byť jenom jedinému z mých nejmenších, mně jste učinili!“ A odejdou tito do věčné radosti království nebeského.
A pak zazní mocný hlas ke všem, kteří budou stát po levici soudní stolice Páně: „Odstupte ode mne zlořečení, neboť byl jsem hladový a nedali jste mi jíst! Žíznil jsem a nedali jste mi pít! Byl jsem bez šatů a neoblékli jste mě! Byl jsem nemocný a nenavštívili jste mě! Byl jsem u vás zaměstnán a nedali jste mi spravedlivou mzdu! Byl jsem v nouzi a nepomohli jste mi! Byl jsem slabý a neochránili jste mě!“
A ani se ho s hrůzou zeptají: „Pane, ale ale kdy jsme tě my viděli hladového a nedali jsme ti jíst? Kdy jsme tě viděli žíznivého a nedali jsme ti pít? Kdy si byl bez šatů a neoblékli jsme tě? Kdy si byl nemocný a nenavštívili jsme tě? Kdy si byl ty u nás zaměstnán a nedali jsme ti spravedlivou mzdu? Kdy si byl v nouzi a nepomohli jsme ti? Kdy si byl slabý a neochránili jsme tě?
A on jim odpoví: „Amen pravím vám, co jste neudělali byť jen jedinému z mých nejmenších, mně jste neudělali!“ A odejdou tito do hrůzy věčného zatracení.
Tolik tedy slova, jednoznačně hovořící o tom, co bude ze všech kritérií posledního soudu to nejdůležitější. Bude to úcta, láska, spravedlnost, ohleduplnost a dobro, které jsme byli ve svém životě schopni projevovat vůči svým bližním.
Ve světle těchto slov vyznívají kontraproduktivně všechny spory mezi jednotlivými náboženstvími, nebo různými denominacemi. Při posledním soudu se nás totiž nikdo nebude ptát na naše náboženství. Tato otázka se ukáže jako bezpředmětná. V soudu bude rozhodovat jedině míra naší lásky, úcty, ohleduplnosti a dobra, které jsme byli schopni prokázat našim bližním. Toto bude to nejpodstatnější a nejvíce rozhodující!
Mnozí v současnosti říkají, že náboženství je něčím, co je odtržené od reálného života. Ale to je obrovský omyl a zásadní nepochopení, protože náboženství je ve skutečnosti život sám! Protože pravá podstata náboženství spočívá jedině v kvalitě našich vztahů k lidem kolem nás! Jedině na tomto všechno stojí a padá! To je jediné pravé náboženství! To je jediná a pravá cesta k Bohu! Neboť cesta rozvíjení lásky k Nejvyššímu vede cestou rozvíjení lásky k našim bližním.
Každý z nás, žijících ve fyzickém těle musí počítat se smrtí. Každá bytost, žijící ve stvoření, ať již v jeho hrubohmotné části, jakož také v jeho části jemnohmotné, kam odcházíme jako duše po odumření fyzického těla, každá takováto bytost musí počítat se zánikem hmoty. S nevyhnutelným zhroucením hmotného světa, který jednou vznikl a jednou musí zaniknout, protože je prostě hmotný. A jen na nás samotných záleží, v jakém stavu naší osobní duševní zralosti nás zastihne nezvratný proces zhroucení a zániku všeho, co je hmotné.
Pouze na nás samotných záleží, jestli nás zastihne v plném rozvinutí naší lásky, úcty, spravedlnosti a ohleduplnosti, kterou jsme schopni prokazovat vůči našim bližním, na základě čeho budeme moci být povzneseni z hmoty do věčnosti království nebeského.
Nebo naopak, nás tento nezbytný proces zániku veškerého hmotného zastihne ve fatálním nedostatku naší lásky, úcty, spravedlnosti a ohleduplnosti vůči jiným, na základě čehož naše osobnost jako duchovně nezralá, zůstane svázaná s hmotou a půjde spolu s ní do nevyhnutelného rozkladu všeho hmotného.
)